Nepotřebuje geniální doučování. Potřebuje jen vědět, že to ještě nevzdal.
07. srpna 2025
Není to snadné rozhodnutí – domluvit doučování. Často ho rodiče odkládají. Možná doufají, že se to „srovná samo“. Možná si nechtějí připustit, že dítě má problém. A možná se bojí, že by to dítě vzalo jako výčitku. Ale z praxe u nás ve Vzdělávacím centru MEGIDO víme jedno: většina dětí nepotřebuje geniální metody ani speciální péči. Potřebují hlavně vědět, že jim ještě někdo věří a že jim někdo ochotně pomůže a dodá jim jistotu.
Když něco nefunguje, ale nikdo o tom nemluví
Učivo přibývá. Známky kolísají. Dítě se víc a víc uzavírá. Rodič se snaží pomoci – vysvětlí, připomene, vyzkouší. A pak už jen doufá, že „se to nějak zlomí“. Ve skutečnosti se ale často nezlomí vůbec nic – jen se dítě naučí nedávat nic najevo. A atmosféra doma houstne. Rodiče nám velmi často volají, že doma vznikají konflikty ohledně nutnosti se doma učit a jejich potomek se doma vzpírá.
Už se nehlásí, protože „nechce pokazit hodinu“. Píše testy bez přípravy, protože „to stejně nedává smysl“. Vymýšlí výmluvy, proč nemůže jít na kroužek, protože nechce slyšet „už zas pětku?“
Děti málokdy řeknou nahlas: Potřebuju pomoc
To neznamená, že ji nepotřebují. Jen mají často pocit, že už „měly dávno umět“ – a teď už je pozdě. Nechtějí zklamat. Nechtějí být za hloupé.
Kdy poznat, že je čas zasáhnout?
Tady je několik momentů, které u rodičů často zaznamenáme – a které jsou typickými signály, že doučování může být na místě:
„Ve škole nic neříká, ale doma je nervózní a podrážděné.“
„Nechce o škole vůbec mluvit.“
„Stěžuje si na spolužáky nebo učitele, ale neví přesně proč.“
„Dřív se snažil, ale teď už je mu to všechno jedno.“
„Všechno zlehčuje, nebo se tomu vysmívá.“
„Ztrácí motivaci i v tom, co ho kdysi bavilo.“
Nejde o to být nejlepší. Jde o to znovu chtít se snažit
Nečekejte, že dítě po třech hodinách objeví lásku k zlomkům nebo se začne těšit na diktát. Zázraky ani u nás ve Vzdělávacím centru MEGIDO neumíme. Ale často se stane něco jiného – a důležitějšího:
👉 Dítě se začne znovu ptát. 👉 Přestane se bát říct, že něčemu nerozumí. 👉 Přestane předem vzdávat úkoly. 👉 Začne mít znovu pocit, že to může zvládnout – ne samo, ale s pomocí.
A jak začít, aby to dítě neodmítlo?
Několik tipů z praxe:
Nesvádějte to jen na známky. Mluvte o tom, že chcete, aby se cítilo líp. Zapojte ho do rozhodování. Zeptejte se, co mu vadí, co by mu vyhovovalo. Nevyhrožujte („když se nezačneš učit, budeš mít doučko!“). Zkuste to jako podporu: „Napadlo mě, že by ti někdo mohl pomoct. Ne kvůli trestu, ale aby to bylo míň náročné.“ Mluvte o věcech narovinu. Neobalujte to, ale zůstaňte klidní: „Vidím, že ti to nejde. A je to v pořádku. Můžeme s tím něco udělat.“
Není to o geniálních metodách. Je to o vztahu a důvěře
Doučování často funguje ne proto, že bychom měli tajné triky, ale proto, že jsme někdo zvenku. Bez školní historie, bez domácích očekávání, bez hodnocení. K tomu jsme u nás uzpůsobili i prostory, aby se děti nepřipadaly jako ve škole. Děti si u nás vydechnou, zorientují se – a pak začnou krok za krokem znovu budovat jistotu.
A možná právě teď je ten správný čas
Pokud cítíte, že se vaše dítě ztrácí – ať už v učivu, nebo ve vztahu ke škole – dejte mu šanci něco změnit. Nemusíte vědět jak. Od toho jsme tady my.
